č. 1663/2008 Sb. NSS, Daňové řízení: důkazní břemeno daňového subjektu
č. 1663/2008 Sb. NSS
Daňové řízení: důkazní břemeno daňového subjektu
k § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
I. Platná právní úprava nedovoluje správci daně z majetkových přírůstků, u nichž zdanění v minulosti nebylo fyzickou osobou prokázáno, doměřit bez dalšího daň z příjmů v roce, kdy je z takového příjmu uskutečněn výdaj. To neplatí, jedná-li se o výdaj (příjem, resp. vklad), o němž je účtováno, resp. o něm účtováno být v souladu s právními předpisy mělo; na takový případ plně dopadá § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, a důkazní břemeno stíhá osobu, která výdaj (příjem, resp. vklad) uskutečnila (srov. § 42 téhož zákona účinného do 31.12.1994).
II. Důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, stíhá daňový subjekt ohledně všech skutečností, které v daňovém přiznání uvedl, resp. byl povinen uvést, nebo k nimž byl správcem daně vyzván. Důkazní břemeno ve smyslu citovaného ustanovení však není postaveno na prokázání „negativní skutečnosti“, tedy toho, co daňový subjekt netvrdí, ale na tom, co sám uvádí. Nelze proto vyzvat daňový subjekt k tomu, aby prokazoval, že předmětnou částku v daném roce nepřijal, resp. nevydal.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 5 Afs 172/2006-115)
Věc: Robert Š. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2006 zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2004 ve věci daně z příjmů fyzických osob.
Proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Jak již stěžovatel namítal v řízení před městským soudem, správce daně jej nebyl vůbec oprávněn vyzývat k prokázání toho, zda částka 1 575 950 Kč byla zdaněna daní z příjmů fyzických osob nebo jinou daní. Daňové důkazní břemeno se vztahuje pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, které je daňový subjekt povinen v přiznání uvést. Stěžovatel přitom odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV ÚS 29/05, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, čj. 1 Afs 27/2004-80*). Stěžovatel žádné skutečnosti v daňovém přiznání neuváděl a ani nebyl povinen tak činit, neboť předmětná částka byla jeho výdajem, a nikoli příjmem, který by měl v daňovém přiznání uvést. Správce daně nebyl proto oprávněn zatížit stěžovatele důkazním břemenem k prokázání skutečnosti, zda byla uvedená částka, tedy výdaj stěžovatele, zdaněna některou z daní nebo byla od daně osvobozena. Správce daně nepřípustně rozšířil důkazní břemeno ohledně skutečností nastalých v roce 1988 (stěžovatel obdržel částku darem od prarodičů), tedy v roce, kdy již pro vyměření daňových povinností uplynula prekluzivní lhůta. Ze skutečnosti, že stěžovatel poskytl společnosti v roce 1999 půjčku, nelze dovozovat, že stěžovatel právě a jen v tomto, resp. předchozích dvou letech, touto částkou disponoval. Správce daně v podstatě požadoval po stěžovateli, aby prokazoval strukturu svých příjmů…
