Záloha na náklady insolvenčního řízení

4.2.2

Záloha na náklady insolvenčního řízení

Mgr. Tomáš Braun

V ust. § 108 IZ je upraven institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, již za zákonem stanovených podmínek platí insolvenční navrhovatel. Zaplacená záloha představuje jeden z dalších zdrojů placení nákladů insolvenčního řízení pro případ, že po rozhodnutí o úpadku dlužníka předmětné náklady nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

S účinností od 1. 7. 2017 (novelou IZ provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.) je ust. § 108 IZ doplněno potud, že vedle fakultativní zálohy na náklady insolvenčního řízení, jejíž zaplacení insolvenční soud – nejde-li o zákonem stanovené výjimky - může insolvenčnímu navrhovateli před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit, jestliže je toho třeba k zajištění úhrady očekávaných budoucích nákladů insolvenčního řízení [níže pasáž B)], je pro případ insolvenčního návrhu věřitele zavedena obligatorní (povinná) záloha na náklady insolvenčního řízení splatná bez dalšího s podáním tohoto návrhu [níže pasáž A)].

Důvodová zpráva novely k tomu uvádí, že podmínkou projednání věřitelského insolvenčního návrhu je podle § 108 odst. 1 IZ zaplacení zálohy na náklady řízení ve stanovené výši s tím, že stanovením povinnosti zaplatit tuto zálohu spolu s insolvenčním návrhem je poskytnuta ochrana před šikanózními návrhy směřujícími jak proti právnickým osobám - podnikatelům, které jsou terčem šikanózních insolvenčních návrhů nejčastěji a pro ten případ je stanovena částka nejvyšší, tak rovněž proti právnickým osobám, které nejsou podnikateli, a fyzickým osobám.

A) OBLIGATORNÍ ZÁLOHA

Obligatorní zálohu na náklady insolvenčního řízení upravuje ust. § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1. 7. 2017) takto:

Je-li podán insolvenční návrh věřitele

a) proti právnické osobě, která je podnikatelem, pak navrhovatel (věřitel) je povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč,

b) proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, pak navrhovatel (věřitel) je povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč.

Tato záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu věřitele, tj. v okamžiku podání insolvenčního návrhu musí být záloha buď složena v hotovosti u insolvenčního soudu, nebo (při bezhotovostním převodu) připsána na jeho příslušném účtu. Pokyny k provedení platby jsou zveřejněny na webových stránkách insolvenčních soudů.

Povinnost platit tuto zálohu nemá

1. insolvenční navrhovatel, který je zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka uplatněná vůči dlužníku v insolvenčním návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích,
2. insolvenční navrhovatel spotřebitel, jehož pohledávka uplatněná vůči dlužníku v insolvenčním návrhu spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a
3. insolvenční navrhovatel, který podle § 107 odst. 1 IZpřistoupil k probíhajícímu insolvenčnímu řízení zahájenému dříve podaným insolvenčním návrhem (viz část Další insolvenční návrh).

Jestliže obligatorní záloha na náklady insolvenčního řízení splatná s podáním insolvenčního návrhu věřitelem nebude řádně a včas zaplacena (tj. v celé zákonem stanovené výši a nejpozději současně s podáním věřitelova insolvenčního návrhu), insolvenční soud podle § 128a odst. 2 písm. d) IZ (ve znění účinném od 1. 7. 2017) takový insolvenční návrh jako zjevně bezdůvodný odmítne [viz část Odmítnutí insolvenčního návrhu - pasáž B)].

B) FAKULTATIVNÍ ZÁLOHA

Jak řečeno v úvodu této části, nadále – podle § 108 odst. 2 IZ (do 30. 6. 2017 se jednalo o odst. 1) - insolvenční soud může – do doby před rozhodnutím o podaném insolvenčním návrhu - uložit insolvenčnímu navrhovateli (ať již je jím sám dlužník nebo jeho věřitel, nejde-li o níže uvedené výjimky "Vyloučení požadavku zálohy"), aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí - jak je výslovně stanoveno od 1. 1. 2014 i tehdy (resp. tím spíše tehdy), je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek.

Výši této (fakultativní) zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. K tomu viz též výklad níže pod heslem "Posouzení potřebné výše fakultativní zálohy – judikatura".

Je-li insolvenčních navrhovatelů více, podle § 108 odst. 3 věty druhé IZ (do 30. 6. 2017 se jednalo o odst. 2) jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně neboli solidárně – k tomu viz podrobný výklad níže pod heslem "Placení zálohy u více navrhovatelů".

Zálohu na náklady insolvenčního řízení je insolvenční navrhovatel povinen zaplatit ve lhůtě, kterou určí insolvenční soud zásadně v usnesení, kterým mu povinnost zaplatit zálohu ukládá. Jde o soudcovskou lhůtu (§ 55 OSŘ), kterou lze prodloužit, nikoli však zkrátit, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty sice není podle § 83 IZ přípustné, ale to neznamená, že by záloha nemohla být zaplacena později, tj. do doby, než insolvenční soud z nezaplacení zálohy vyvodí zákonem předvídané důsledky (viz níže pod heslem "DŮSLEDEK NEZAPLACENÍ fakultativní zálohy").

Jelikož proti usnesení o zaplacení (fakultativní) zálohy na náklady insolvenčního se lze odvolat (viz níže pod heslem "Opravný prostředek"), ve výroku tohoto usnesení má být lhůta stanovená ke splnění povinnosti zaplatit zálohu vázána na okamžik právní moci usnesení, a nikoli na okamžik doručení usnesení, jak vysvětlil Vrchní soud v Praze již v usnesení sp. zn. MSPH 96 INS 3778/2008, 2 VSPH 224/2008-A ze dne 13. 11. 2008.

Případy, kdy insolvenčnímu navrhovateli nelze uložit zaplacení fakultativní zálohy, vymezuje § 108 odst. 2 věta druhá IZ:

1) Povinnost k zaplacení fakultativní zálohy nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli - věřiteli, který je zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka uplatněná vůči dlužníku v insolvenčním návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

S účinností od 1. 7. 2017 došlo v tomto směru ke zpřesnění výjimky vztahující se na zaměstnance dlužníka, když předchozí úprava (od 1. 1. 2014) nezmiňovala výslovně i bývalého zaměstnancem dlužníka, leč ani tehdy o takovém právním režimu věci nebylo pochyb – viz usnesení Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSUL 44 INS 3832/2010, 3 VSPH 411/2010-A ze dne 13. 10. 2010 se závěrem, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze uložit navrhovateli, jehož legitimace k podání insolvenčního návrhu je založena pouze na pracovněprávním nároku, který mu jako zaměstnanci vůči dlužníku co zaměstnavateli vznikl; okolnost, zda pracovněprávní vztah mezi tímto navrhovatelem a dlužníkem dosud trvá, je bez právního významu.

Pokud insolvenční návrh proti dlužníku podá statutární orgán dlužníka coby jeho věřitel s tím, že vykonává u dlužníka činnost statutárního orgánu v pracovním poměru, z něhož jako zaměstnanec má za dlužníkem pohledávku vyplývající pouze z pracovněprávního vztahu, nelze dovozovat, že je tak s ohledem na druhou větu § 108 odst. 2 IZ od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení osvobozen. Na takovou situaci totiž lze plně aplikovat ustálenou soudní judikaturu, např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 963/2002, podle nichž činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nemůže vykonávat fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce dle § 37 odst. 1 písm. b) ZP a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, nýbrž se řídí obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud však náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.

K problematice uměle vytvořeného pracovněprávního nároku insolvenčního navrhovatele s cílem dosáhnout jeho prostřednictvím zjištění úpadku dlužníka bez nutnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 60 INS 10292/2010, 1 VSPH 1112/2010-A ze dne 6. 12. 2010, konstatoval (citace z odůvodnění):

"S ohledem na zjištěné okolnosti věci neměla navrhovatelka jako podnikatelka (OSVČ) žádný rozumný ekonomický důvod vejít v pracovněprávní vztah s několik let insolventním dlužníkem reprezentovaným navíc jejím bývalým manželem, s nímž bydlí na stejné adrese, a čtyři měsíce pro něho vykonávat blíže neurčené práce podle jeho pokynů bez jakékoliv reálné vyhlídky na jejich úhradu za bagatelní odměnu ve výši 120 Kč/hod., max. však 960 Kč/měsíčně."

Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že "předložená dohoda o provedení práce byla sjednána, na oko jen za tím účelem, aby insolvenční návrh nemusel podat dlužník, jenž by nebyl schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, ale navrhovatelka, jíž by takovou povinnost nebylo lze uložit", a uzavřel na tom, že "soud prvního stupně postupoval správně, pokud navrhovatelce uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení".

Dlužno dodat, že podle § 368 odst. 2 a § 380 odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jímž je orgán dozoru nebo dohledu ve vztahu k dlužníku, který je osobou uvedenou v § 367 odst. 1 či v § 379 odst. 1 písm. a) a b) IZ.

2) Povinnost k zaplacení fakultativní zálohy (jak zakotveno s účinností od 1. 1. 2014) nelze uložit dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (část 9.3.2).

Tato změna byla – dle záměru zákonodárce vyloženého v důvodové zprávě – zavedena od 1. 1. 2014 s ohledem na to, že "zatížení zálohou na náklady insolvenčního řízení u těch insolvenčních navrhovatelů – dlužníků, kteří s insolvenčním návrhem spojili návrh na povolení oddlužení, by měla předcházet úprava povinnosti dlužníka platit zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce již od rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení". Podle současně zavedeného § 136 odst. 4 věty druhé IZ je totiž insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, povinen dlužníkovi uložit, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, které patří mezi náklady insolvenčního řízení, k jejichž úhradě je záloha určena (k obsahovým náležitostem rozhodnutí o úpadku viz část Rozhodnutí o úpadku). Smyslem tohoto ustanovení byla – podle důvodové zprávy – snaha přimět insolvenční soudy k tomu, aby se při zajištění toho, aby měl insolvenční správce k dispozici dostatek finančních prostředků na úhradu své odměny a hotových výdajů v případě předpokládaného oddlužení, nesoustřeďovaly (tuto otázku neřešily) na (v) rozhodnutí o uložení povinnosti k placení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

K tomu, kdy ve smyslu výše uvedeného lze po navrhovateli dlužníku - v případě očekávaného neúspěchu jeho návrhu na povolení oddlužení - požadovat zaplacení fakultativní zálohy dle § 108 odst. 2 a 3 IZ viz závěry prezentované níže pod heslem "Zaplacení zálohy dlužníkem při neúspěchu návrhu na oddlužení - shrnutí".

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 94 INS 26930/2012, 2 VSPH 1939/2013-A ze dne 13. 1. 2014 (citace z odůvodnění):

"S účinností od 1. 1. 2014 byl § 108 IZ doplněn v odstavci 1 omezením, podle něhož povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je proto podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat. V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění nelze dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle § 398 odst. 2 IZ, jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře.

Jelikož v dané věci lze bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku dlužníků a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení, a za těchto okolností dle novelizovaného § 108 odst. 1 věty poslední IZ nelze uložit povinnost zaplatit zálohu, shledal odvolací soud odvolání dlužníků důvodným a podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 OSŘ napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným."

Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 54 INS 25883/2013, 3 VSPH 2295/2013-A ze dne 16. 1. 2014 (citace z odůvodnění):

"Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh. Je přitom zjevné, že dlužník bude s to za dobu trvání splátkového kalendáře uspokojit pohledávky svých nezajištěných věřitelů za podmínek ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) a § 398 odst. 3 IZ a že insolvenční soud může rozhodnout o insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu.

Protože rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, dosud vydáno nebylo, nelze dlužníkovi za změněné právní úpravy povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení uložit."

Jelikož § 108 odst. 2 IZ výslovně nestanoví, že fakultativní zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který již zaplatil obligatorní zálohu, není vyloučeno, aby od insolvenčního navrhovatele - věřitele, který zaplatil obligatorní zálohu, byla požadována ještě další fakultativní záloha. To plyne i z důvodové zprávy novely (zákona č. 64/2017 Sb.), která k tomu uvádí, že uložením zálohy postupem podle § 108 odst. 2 IZ vedle obligatorní zálohy, jejíž zaplacení je podmínkou projednání věřitelského insolvenčního návrhu [§ 108 odst. 1 ve spojení s § 128a odst. 1 a odst. 2 písm. d) IZ], lze de facto na zálohách na náklady insolvenčního řízení zahájeného na návrh věřitele vybrat až 60 000 Kč, resp. 100 000 Kč. K tomu viz níže podaný výklad pod heslem "Placení zálohy u více navrhovatelů - přistoupení dalšího navrhovatele - dlužníka či věřitele

Dle konstantních judikatorních závěrů lze obecně vycházet z toho, že účelem fakultativní zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zaplacení této zálohy je ovšem po insolvenčním navrhovateli požadováno v prvotní fází insolvenčního řízení (řízení o insolvenčním návrhu), kdy insolvenční soud nemá dostatek hodnověrných informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat celkovou výši nutných nákladů insolvenčního řízení.

K překlenutí nedostatku finančních prostředků k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení se Vrchní soud v Praze vyjádřil např. v usnesení sp. zn. KSUL 71 INS 7765/2010, 3 VSPH 690/2010-A ze dne 3. 1. 2011, v němž zdůraznil, že požadovat uhrazení zálohy je opodstatněno v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetku podstaty) dostatek volných finančních prostředků, z nichž by bylo možno uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

K tomuto tématu viz také další výklad pod heslem "Posouzení potřebné výše fakultativní zálohy – judikatura"

V dané souvislosti dlužno zdůraznit, že požadavek zaplacení fakultativní zálohy není nikterak vyloučen ani v případě insolvenčního návrhu dlužníka, který je obchodní společností (družstvem) v likvidaci, a to ani pokud jeho insolvenční návrh podal likvidátor jmenovaný soudem. Jde o ustálený judikatorní závěr, vyjádřený např. v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. 1. 2010.

Povinnost k zaplacení fakultativní zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit pouze před rozhodnutím o insolvenčním návrhu. To ovšem za předpokladu, že insolvenční návrh obsahuje všechny předepsané náležitosti co do jeho obsahu a příloh, tedy pokud je právně perfektní a tedy projednatelný. Neobsahuje-li insolvenční návrh všechny zákonné obsahové náležitosti nebo je-li nesrozumitelný či neurčitý a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, insolvenční soud jej dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítne (část Odmítnutí insolvenčního návrhu ). Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, insolvenční soud nejprve dle § 128 odst. 2 IZ vyzve dlužníka k doplnění návrhu a teprve až po řádném doplnění návrhu rozhodne, zda a v jaké výši má insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit. Je pojmově vyloučeno činit další opatření vůči navrhovateli, jestliže insolvenční návrh je buď vadný ve smyslu § 128 odst. 1 IZ, anebo k němu nejsou připojeny předepsané přílohy ve smyslu druhého odstavce téhož ustanovení.

Podmínky k tomu, aby insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli-věřiteli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení – s účinností od 1. 7. 2017 další fakultativní zálohu vedle již složené obligatorní zálohy- nejsou dány ani v případě, kdy se rozhodné konkrétní údaje o majetkové situaci dlužníka z insolvenčního návrhu nepodávají, a insolvenční soud dosud po dlužníku nepožadoval vyjádření k insolvenčnímu návrhu a předložení seznamů jeho majetku a závazků dle § 104 IZ, anebo splnění této jeho procesní povinnosti nevyčkal. K tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 42 INS 8955/2009, 3 VSPH 171/2010-A ze dne 10. 6. 2010, v němž z uvedených důvodů shledal uložení povinnosti zaplatit zálohu předčasným.

K souvislostem opakovaného požadavku zaplacení zálohy a k tomu, že taková platební povinnost bez dalšího stíhá procesního nástupce insolvenčního navrhovatele, jemuž byla uložena, se vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. KSHK 45 INS 5103/2009, 1 VSPH 517/2009-A ze dne 29. 1. 2010, (citace z odůvodnění):

"Nutno dodat, že předmětné dlužníkovo podání ze dne 26. 10. 2009 nemohlo mít účinky insolvenčního návrhu, jímž by dle § 107 odst. 1 IZ přistoupil k insolvenčnímu řízení, když toto podání podepsané za dlužníka jednatelem A. J. nebylo opatřeno jeho úředně ověřeným podpisem, a k insolvenčnímu návrhu s takovýmto nedostatkem se dle § 97 odst. 2 IZ nepřihlíží. Proto nebylo žádného důvodu, aby soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 11. 2009 uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč i dlužníku, když ten insolvenčním navrhovatelem není. Nadto toto rozhodnutí nerespektuje ani § 108 odst. 2 IZ, z nějž vyplývá, že i v případě vícerých insolvenčních navrhovatelů je celková výše zálohy, již po nich může insolvenční soud požadovat, limitována celkovou částkou 50.000 Kč. Jakkoli toto usnesení dlužník odvoláním nenapadl, s nesplněním platební povinnosti v něm stanovené by nebylo možno pojit následek stanovený v § 103 odst. 3 IZ. Obdobně je tomu s usnesením ze dne 20. 1. 2010 (odvoláním dosud nenapadeným), jímž soud uložil povinnost k zaplacení zálohy ve výši 50.000 Kč S. B., a. s. Tato společnost na základě výše zmíněného usnesení o procesním nástupnictví č. j. KSHK 45 INS 5103/2009-P1-3/celk. 2 ze dne 20. 11. 2009 vstoupila do řízení na místo původního insolvenčního navrhovatele (o čemž ji soud přípisem ze dne 27. 11. 2009 také zvlášť informoval), a protože tak S. B., a. s. – jak již vysvětleno – vstoupila bez dalšího i do povinnosti k zaplacení zálohy uložené jejímu procesnímu předchůdci napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2009, nebylo důvodu jí tutéž povinnost znovu ukládat. Mělo-li jít o uložení nové (další) platební povinnosti insolvenčnímu navrhovateli, brání takovému postupu zmíněný celkový limit zálohy."

Podle § 108 odst. 3 věty druhé IZ (do 30. 6. 2017 se jednalo o odst. 2) je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně, neboli solidárně (např. tak, že některý z navrhovatelů uhradí celou zálohu nebo každý z navrhovatelů uhradí poměrnou část zálohy apod.).

Jestliže tedy insolvenční soud uloží vícerým navrhovatelům, aby zaplatili fakultativní zálohu solidárně (společně a nerozdílně), je takto stanovená povinnost splněna zaplacením určené zálohy bez ohledu na to, který ze zavázaných insolvenčních navrhovatelů ji zaplatil či v jaké výši se ten který z nich na jejím zaplacení podílel.

Z povahy věci nicméně plyne, že uvedené pravidlo solidárního placení fakticky nelze použít u obligatorní zálohy. To proto, že více společných insolvenčních navrhovatelů - věřitelů platí tuto zálohu dle § 108 odst. 1 IZbez dalšího spolu s podáním jejich insolvenčního návrhu (je na nich, kdo ji zaplatí), a v případě přistoupení k řízení je přistoupivší navrhovatel - věřitel z placení této zálohy vyloučen [viz pasáž A) shora].

Z uvedeného je zřejmé, že pravidlo solidárního placení zálohy na náklady insolvenčního řízení vícerými insolvenčnímu navrhovateli lze užít jen v případě, že se jedná o uložení povinnosti k zaplacení fakultativní zálohy.

Pokud k zahájenému insolvenčnímu řízení přistoupil jako další navrhovatel jiný věřitel či dlužník (část Další insolvenční návrh), pak lze požadovat zaplacení fakultativní zálohy - jestliže je to odůvodněno potřebou zajištění očekávaných nákladů insolvenčního řízení – po obou (všech) těchto navrhovatelích (a je-li jim ukládáno společně, pak zaplacení solidární), anebo jen po jednom z nich, či po žádném z nich v závislosti na tom, zda ten který navrhovatel je či není z placení této zálohy vyloučen.

To znamená, že pokud k insolvenčnímu řízení zahájenému insolvenčním návrhem věřitele (který zaplatil obligatorní zálohu) přistoupil další navrhovatel - věřitel, pak tento přistoupivší navrhovatel sice – jak řečeno - nemá povinnost zaplatit obligatorní zálohu (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ), nicméně pokud není z placení zálohy vyloučen [tj. není současným či bývalým zaměstnancem dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích - § 108 odst. 2 věta druhá IZ, viz shora pod heslem "Vyloučení požadavku zálohy" - ad 1)], insolvenční soud je oprávněn oběma navrhovatelům (původnímu i přistoupivšímu) uložit podle § 108 odst. 3 věty druhé IZ povinnost společně a nerozdílně zaplatit další fakultativní zálohu, samozřejmě jsou-li k tomu důvody (tedy je-li to nutné ke krytí očekávaných nákladů insolvenčního řízení vzhledem k očekávanému způsobu řešení úpadku dlužníka, jeho majetkovým poměrům a tomu, nakolik je ke krytí očekávaných nákladů insolvenčního řízení dostatečná již složená obligatorní záloha). Pokud ale přistoupivší navrhovatel - věřitel je z placení zálohy vyloučen, lze další fakultativní zálohu uložit jen původnímu navrhovateli - věřiteli.

Obdobně to platí, jestliže navrhovatel - věřitel, přistoupil k insolvenčnímu řízení zahájenému insolvenčním návrhem dlužníka, nebo pokud naopak k insolvenčnímu řízení zahájenému návrhem věřitele přistoupil jako další navrhovatel dlužník. Záleží na tom, zda navrhovatel – věřitel je z placení fakultativní zálohy vyloučen, či zda u dlužníka nejde o případ, kdy po něm zaplacení této zálohy nelze požadovat.

Jak vysvětleno shora [pod heslem "Vyloučení požadavku zálohy" - ad 2)], po navrhovateli - dlužníku (lhostejno, zda je jediným insolvenčním navrhovatelem či jedním z vícerých navrhovatelů) nelze požadovat zaplacení zálohy, jestliže se předpokládá bezodkladné rozhodnutí o jeho úpadku (tj. vyhovění jeho insolvenčním návrhu) spojené s rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 2 věta druhá IZ). Tehdy ale zřejmě nebude důvod žádat další zálohu ani po případném dalším navrhovateli - věřiteli.

Naopak po navrhovateli - dlužníku (a tedy také po případném dalším navrhovateli - věřiteli, který není z placení zálohy vyloučen) může insolvenční soud požadovat zaplacení zálohy, jestliže

1) sice lze očekávat bezodkladné rozhodnutí o úpadku dlužníka, ale

2) nelze…