Předmětem sporu bylo doměření daně na základě pomůcek, když správce daně hotovostní tržby evidované v daňové evidenci navýšil o částky hotovosti odvedené do banky s tím, že tento odvod nebyl v daňové evidenci zachycen. Podle názoru správce daně měly být odvedené částky zahrnuty do zdanitelných příjmů. Daňový subjekt namítal, že se nejedná o zdanitelný příjem, odvod do banky nemusí být evidován v daňové evidenci a částky odvedené do banky byly již zachyceny ve zdanitelných příjmech.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 233/2019 – 51 ze dne 9.prosince 2021,publikovaného na www.nssoud.cz
Z rozsudku Krajského soudu
Tvrzení, dle kterého tržba dosažená prodavači byla zahrnuta do zdanitelných příjmů a zdanitelných plnění stěžovatele, nemá podle krajského soudu oporu ve spise. Porovnání vkladů na dva účty, které stěžovatel neměl přihlášené u správce daně, s daňovou evidencí o příjmech prokazuje, že částky vložené prodavači na bankovní účty nebyly v evidenci příjmů zahrnuty. Daňová evidence proto nezobrazuje skutečný stav příjmů stěžovatele pro účely zjištění základu daně. Veškerá hotovost představující tržbu od zákazníků nebyla odvedena na bankovní účty.
Vedení daňových evidencí je stanoveno v § 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Evidence vedená stěžovatelem neodpovídá požadavkům tohoto ustanovení.
Daň lze stanovit pomůckami podle § 98 odst. 1 DŘ, zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád"), jestliže daňový subjekt nesplní povinnosti při dokazování jím uvedených skutečností. Stěžovatelem předložené daňové doklady, evidence a ani k jeho návrhu provedené důkazní prostředky neprokazují, že jeho tvrzení uvedená v daňových přiznáních odpovídají skutečnosti.
Oba bankovní účty stěžovatel neohlásil správci daně a sám ve vyjádření uvedl, že vklady na tyto účty představují jeho vklady osobní. K úvaze, že se jedná o nepřiznané příjmy, krajský soud vedly i další skutečnosti zjištěné správcem daně. Jde o nízkou marži, která neodpovídala té, co byla zjištěna při místním šetření, a nezaevidování vkladů na bankovní účty v daňové evidenci.
Z kasační stížnosti
Krajský soud opřel své závěry o skutková tvrzení, která nemají oporu ve spise. V bodě 25 napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že porovnáním vkladů na dva účty a daňovou evidencí o příjmech je prokázáno, že částky doložené prodavači na bankovní účty nebyly v evidenci příjmů zahrnuty. Správní spis však žádné porovnání, ze kterého by tvrzený závěr vyplýval, neobsahuje. Naopak ve správním spise jsou založeny pokladní lístky a odpovědi banky na dožádání, ze kterých bylo zjištěno, že vklady na účet prováděli zaměstnanci. Prodavači J. K. a L. V. potvrdili, že na bankovní účet vkládali hotovost, která byla součástí tržby, jejíž výši předtím nahlásili administrativní pracovnici P. K. Ta přijímání hlášení o výši tržeb při výslechu potvrdila. Tvrzení krajského soudu, dle kterého "[ž]alobní tvrzení, že tržba dosažená prodavači byla zahrnuta do zdanitelných příjmů a zdanitelných plnění žalobce nemá oporu ve spisové dokumentaci.", je proto v přímém rozporu s obsahem spisu.
Vklady na účet nebyly zdanitelným příjmem. Jednalo se o převod finančních prostředků z pokladny do banky. Takový převod se ovšem do daňové evidence podle § 7b ZDP nezahrnuje. Tvrzení krajského soudu, že správce daně postupoval v souladu s předpisem o stanovení daňového základu, jestliže zhodnotil příjmy poukázané na bankovní účty jako nepřiznané příjmy, proto nemá oporu ve spise.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je částečně důvodná
… 