Povinnost podat insolvenční návrh

4.1.1

Povinnost podat insolvenční návrh

Mgr. Tomáš Braun

Povinnost podat insolvenční návrh

Určitým průlomem do dispoziční zásady jsou ustanovení IZ o povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh. Zákonodárce totiž nenechává jenom na vůli dlužníka, zda v případě svého úpadku dle § 3 IZ zahájí své insolvenčního řízení, ale v § 98 odst. 1 IZ stanoví, který dlužník a za jakých podmínek je povinen svoji úpadkovou situaci řešit podáním insolvenčního návrhu. K vymezení stavu úpadku a jeho možné formě platební neschopností dle § 3 odst. 1 a 2 IZ nebo předlužením dle § 3 odst. 4 IZ viz část Úpadek jako základní podmínka pro aplikaci insolvenčního zákona.

Podle § 98 odst. 1 IZv případě svého úpadku v kterékoli jeho formě (platební neschopnosti nebo předlužením) je povinen podat insolvenční návrh ten dlužník, který je

1. právnickou osobou, lhostejno, zda jde o podnikatelský subjekt či nikoli (samozřejmě s výjimkou právnické osoby vyňaté z působnosti IZ podle § 6 – viz část Vymezení předmětu insolvenčního zákona),
2. fyzickou osobou – podnikatelem,

a to bez zbytečného odkladu poté, co se o svém úpadku dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět

Uvedená povinnost podat insolvenční návrh se tedy netýká pouze fyzických osob, které nejsou podnikateli.

K povinnosti podat insolvenční návrh u dlužníka v likvidaci viz podrobněji text níže pod heslem "Likvidátor dlužníka".

Za výše uvedených předpokladů dlužník má povinnost podat insolvenční návrh i v případě, že byl pravomocně zastaven:

−výkon rozhodnutí prodejem dlužníkova podniku (závodu), nebo

−exekuce podle zvláštního právního předpisu, jímž je OSŘ (srov. v exekuci § 71 EŘ),

jestliže se tak stalo proto, že cena majetku náležejícího k podniku dlužníka nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku (srov. úpravu obsaženou v § 338n odst. 6 OSŘ a § 338w odst. 3 OSŘ); to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.

Ustanovení § 98 odst. 2 IZ vymezuje okruh osob, které jsou jménem dlužníka povinny podat insolvenční návrh. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Jde o:

1. zákonné zástupce dlužníka (např. soudem ustanoveného opatrovníka),
2. statutární orgány dlužníka (např. jednatele společnosti s ručením omezeným nebo představenstvo akciové společnosti),
3. likvidátora, který je právnickou osobou v likvidaci.

Likvidátor dlužníka má přitom povinnost podat insolvenční návrh nejenom tehdy, je-li dlužník předlužen, ale také tehdy, je-li insolventní.

V této souvislosti poukazujeme na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 306/2002 ze dne 2. 6. 2004, uveřejněné pod č. 62/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

I. Věřitel dlužníka – právnické osoby v likvidaci se může úspěšně domáhat prohlášení konkursu na majetek dlužníka pro úpadek formou insolvence (§ 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez zřetele k tomu, že takový dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona povinen podat návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek, jen je-li předlužen (§ 1 odst. 3 uvedeného zákona).

II. Vstup dlužníka – právnické osoby do likvidace a skutečnost, že likvidátor bez zbytečného odkladu zahájil kroky směřující k likvidaci, může mít při úvaze o úpadku dlužníka význam jen za předpokladu, že dlužník se dostal do prodlení s placením splatných pohledávek svým věřitelům pouze proto, že vstoupil do likvidace, ve které řádně a včas pokračuje.

K tomu Nejvyšší soud vysvětlil (citace z odůvodnění):

"Okolnost, že dlužník vstoupil do likvidace, by mohla mít při úvaze o jeho úpadku význam jen za předpokladu, že dlužník se dostal do prodlení s placením splatných pohledávek svým věřitelům pouze proto, že vstoupil do likvidace, ve které řádně a včas pokračuje. Má-li totiž dlužník – právnická osoba v likvidaci závazky po lhůtě splatnosti jen proto, že likvidátor v počátečním stadiu likvidace bez zbytečného odkladu sestavuje (ve shodě s § 74 odst. 1 ObchZ) zahajovací likvidační účetní rozvahu a soupis jmění, pak je stěží možné uzavřít, že je naplněn znak úpadku spočívající v tom, že dlužník není schopen hradit své splatné závazky ‚po delší dobu‚. Samotný vstup společnosti do likvidace a skutečnost, že likvidátor bez zbytečného odkladu zahájil kroky směřující k likvidaci společnosti, však nejsou na překážku závěru, že dlužník po delší dobu nehradil pohledávky svých věřitelů, jestliže dlužník povinnost platit splatné závazky porušil již před vstupem společnosti do likvidace."

S ohledem na závěry obsažené v níže citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a na skutečnost, že - oproti konkursnímu řízení vedenému podle ZKV - je v insolvenčním řízení účinek zákazu provedení exekuce (jenž nutně vylučuje výkon funkce správce podniku) spojen dokonce již s jeho zahájením [viz § 109 odst. 1 písm. c) IZ ], je namístě dovodit, že správce podniku není oprávněn zastupovat dlužníka – jednat za něj - v žádné fázi insolvenčního řízení.

Judikatura

1) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 699/2008 ze dne 22. 5. 2008, uveřejněné pod č. 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou podle našeho názoru použitelné i pro insolvenční řízení (citace z odůvodnění):

"Zákonná úprava (v § 338k odst. 6 OSŘ) nepřiznává správci podniku postavení zástupce povinného v žádné fázi konkursního řízení. V té fázi konkursního řízení (řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání), která předchází rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu, se tento závěr podává již z toho, že v takovém případě nejde o řízení, které by se týkalo pouze podniku povinného, který správce podniku spravuje a ze kterého jedině své postavení zástupce povinného odvozuje. Konkursní řízení se i v té fázi, jež začíná podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (povinného) a končí rozhodnutím soudu o tomto návrhu, týká jakéhokoli dalšího majetku dlužníka (povinného), včetně jiného podniku dlužníka (povinného) předjímaného v § 4b ZKV, Vzhledem k tomu, že zastavením výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem podniku zaniká působnost ustanovení § 338k OSŘ, je zjevné, že v takovém případě podává správce podniku návrh na prohlášení konkursu nikoli jménem povinného (dlužníka), nýbrž jménem svým (současně jde o ‚navrhovatele konkursu‚, který nedokládá svou pohledávku za dlužníkem ve smyslu § 4 odst. 2 ZKV, v rozhodném znění).

Pro úplnost lze dodat, že činnost prováděná správcem podniku při nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného ve smyslu ustanovení § 338f a násl. OSŘ nebo při vydání exekučního příkazu prodejem podniku povinného [§ 59 odst. 1 písm. d), § 70, § 71 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] je prováděním výkonu rozhodnutí nebo exekuce, což platí i pro zastupování povinného ve sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku (§ 338k odst. 6 OSŘ). Od prohlášení konkursu na majetek povinného, jehož účinky logicky postihují i tu část majetku povinného, kterou je podnik, takovou činnost správce podniku výslovně zakazuje výše citované ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV (pozn. autorů – v poměrech dle IZ jde o § 109 odst. 1 písm. a)."

2) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 90 INS 10564/2012, 2 VSPH 805/2012-A ze dne 19. 12. 2012 se závěrem, že IZ neopravňuje správce podniku povinného k podání insolvenčního návrhu směřujícího proti povinnému, a to ani jménem povinného (dlužníka), ani jménem svým. Takový návrh soud zamítne.

Podle § 98 odst. 3 IZpovinnost podat insolvenční návrh není splněna,

a) bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno (např. z důvodu zpětvzetí nebo nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení), nebo

b) byl-li jeho insolvenční návrh (pro vady) odmítnut.

Cílem tohoto ustanovení je předcházet (co do splnění zákonné povinnosti podat návrh) formálním, resp. účelovým insolvenčním návrhům.

Upozorňujeme na dočasné suspendování povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh dle § 12 zákona č. 191/2020 Sb., "lex COVID" účinné od 24.4.2020 – k tomu viz závěrečná pasáž této části.

Podle § 99 odst. 1 IZosoba, která v rozporu s § 98 (tj. řádně a včas) nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu (např. ušlý zisk), kterou způsobí porušením této povinnosti. Ustanovení § 99 odst. 2 IZ pak vymezuje škodu nebo jinou újmu tak, že jde o rozdíl mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Dlužno dodat, že komentářová literatura i judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1395/2005 ze dne 27. 9. 2007) definovaly škodu vzniklou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu (podle ZKV) jako rozdíl mezi částkou, kterou by věřitelé dostali na úhradu svých pohledávek, kdyby byl návrh podán včas, a částkou, kterou nakonec obdrželi.

Ustanovení § 99 odst. 3 IZ koncipuje odpovědnost za škodu nebo jinou újmu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh jako objektivní odpovědnost obdobně jako v § 2913 NOZ. Osoba, která v rozporu s § 98 IZ nepodala insolvenční návrh, se této odpovědnosti nezprostí průkazem, že porušení povinnosti, resp. škodu, nezavinila – zprostí se jí, jen pokud prokáže, že:

a) porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení (např. že v mezidobí, tj. od vzniku povinnosti podat insolvenční návrh do doby, kdy byl skutečně opožděně podán, nedošlo ke změně jejích majetkových poměrů),

b)tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli (vnější okolnosti) a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Judikatura

1) Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 14/2012 ze dne 29. 4. 2014, uveřejněný pod č. 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 IZ, platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy IZ váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 IZ).

2) Rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 27 C 124/2011 ze dne 12. 5. 2014 s následujícími závěry:

Osoba, která v rozporu s § 98 IZ nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.

Za tuto škodu odpovídá, přestože insolvenční řízení vedené s úpadcem nebylo dosud skončeno, ale z průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že přihlášená pohledávka žalobce nemůže být uspokojena ani z části. V takovém případě se nejedná o předčasně podanou žalobu a lze ji projednat. Je nerozhodné, zda žalovaný nebyl jediným jednatelem společnosti, neboť podle § 98 odst. 2 IZ tato povinnost stíhá každého jednatele společnosti, pokud byl za společnost oprávněn jednat samostatně.

3) Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4269/2014 ze dne 17. 12. 2015, uveřejněný pod č. 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s právní větou:

Věřitel, který (ač tak mohl učinit) v propadné přihlašovací lhůtě nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do…