Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů

6.3.5

Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů

JUDr. Jolana Maršíková

V případě dlužníkových právních úkonů bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ (část Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění) ani v případě zvýhodňujících právních úkonů dlužníka podle § 241 IZ (část Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů) se pro naplnění podmínek jejich neúčinnosti nevyžaduje, aby je dlužník učinil v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů. Zkracující úmysl dlužníka naopak vyžaduje naplnění předpokladů neúčinnosti podle § 242 IZ, které obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka.

Podle § 242 odst. 1 IZlze odporovat právnímu úkonu dlužníka:

−který učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3),

−jestliže jím úmyslně zkrátil uspokojení věřitele (tj. v důsledku dlužníkova právního úkonu došlo ke zkrácení jeho věřitele a dlužník s úmyslem takového důsledku právní úkon učinil), a

−tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem znám být musel.

Pokud k dlužníkovu úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu v uvedeném rozhodném období došlo, § 242 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou domněnku povědomosti druhé strany o zkracujícím úmyslu dlužníka v případě, že právní úkon byl učiněn ve prospěch osoby (druhé strany) dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern; pak se má za to, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele byl této osobě znám. Tehdy je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v inkriminované době nebyl v úpadku, tj. žalovaný může v řízení tuto domněnku případně vyvrátit. K tomu viz níže uvedený rozsudek Nejvyššího soudu R 35/2002.

Ohledně definice koncernu a vymezení osob blízkých viz část Neúčinnost právních úkonů, odpůrčí žaloba.

Podle zvláštního opatření § 17 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu - tzv. "lex COVID", účinný od 24.4.2020 - do výše uvedené doby rozhodné podle § 242 odst. 3 IZ pro to, zda dlužníkovým právním úkonům lze odporovat postupem podle § 235 a násl. IZ, se nezapočítává doba, po kterou trvají účinky opatření podle § 12 "lex COVID". V souvislosti s přijetím mimořádných opatření při epidemii COVID-19, uvedených v § 1 odst. 2 "lex COVID", byla mimo jiné jeho zvláštním opatřením obsaženým v § 12 dočasně suspendována povinnost dlužníka podat na sebe insolvenční návrh, jež je stanovena v § 98 odst. 1 IZ, a to na dobu ode dne 24.4.2020 (kdy nabyl účinnosti "lex COVID") do uplynutí 6 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, nejpozději však do 31.12.2020 (viz část Povinnost podat insolvenční návrh). Tato doba se pak podle komentovaného zvláštního opatření § 17 "lex COVID" nezapočítává do doby rozhodné pro to, zda lze dlužníkovým úkonům odporovat podle § 240 odst. 3 IZ. Účelem této úpravy – jak vysvětluje důvodová zpráva k uvedenému ustanovení "lex COVID" - je omezit dopady odporovatelného jednání dlužníka vůči budoucím věřitelům po dobu, po kterou je dlužník chráněn před účinky insolvenčního zákona. To i s přihlédnutím k tomu, že po uvedenou dobu fakticky nelze zahájit insolvenční řízení jinak než dobrovolným podáním insolvenčního návrhu dlužníkem (neboť podle § 13 "lex COVID" se od jeho účinnosti /od 24.4.2020/ nepříhlíží k případnému věřitelskému insolvenčnímu návrhu, třebaže to platí jen do 31.8.2020), a za této situace by běh těchto lhůt výrazně ovlivnil možnost insolvenčního správce takovým právním úkonům dlužníka odporovat; v hraničním případě by insolvenční správce nestihl před uplynutím této objektivní doby ani podat odpůrčí žalobu, což by umožnilo dlužníku fakticky těžit ze svého protiprávního jednání.

Novelizací "lex COVID" , provedenou zákonem č. 460/2020 Sb. s účinností od 13.11.2020, došlo k prodloužení doby, ve které dlužník není povinen podat insolvenční návrh (§ 12 "lex COVID"), a tedy i doby, která se nezapočítává do doby rozhodné podle § 242 odst. 3 IZ (§ 17 "lex COVID") až do 30.6.2021.

K tématu odkazujeme na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 21 Cdo 1912/2000 ze dne 23. 5. 2001, uveřejněného pod č. 35/2002…