Nález 92/2001 SbNU, sv.22, K povaze rozhodnutí správce daně o stížnosti na postup plátce daně
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 92
II. ÚS 667/2000
K povaze rozhodnutí správce daně o stížnosti na postup plátce daně
Stížnost podle § 51 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně. Řízení o stížnosti je klasickým správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda stížnost byla či nebyla oprávněná, když dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotněprávní i procesněprávní předpisy. Takové rozhodnutí je rozhodnutím, kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka. Z tohoto důvodu podléhalo takové rozhodnutí režimu správního soudnictví podle § 244 a násl. občanského soudního řádu v podobě účinné do 31. 12. 2000.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 20. června 2001 sp. zn. II. ÚS 667/2000 ve věci ústavní stížnosti I. S. proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 8. 2000 sp. zn. 38 Ca 308/99, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na přezkoumání rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně.
I. Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. 38 Ca 308/99-19 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. 38 Ca 308/99-19, jímž bylo zastaveno řízení, v němž požadovala přezkoumání rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně. Napadeným rozhodnutím došlo podle jejího názoru k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Svoje tvrzení zdůvodnila argumentací založenou na konstrukci, že rozhodnutí správce daně podle § 51 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví podle § 244 a násl. občanského soudního řádu. Stěžovatelka se domnívá, že takové rozhodnutí má hmotněprávní účinek, že nejde o rozhodnutí s pouhým deklaratorním charakterem, ale jde o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. V této souvislosti využila systematickou metodu výkladu právní normy, když svoje tvrzení doložila odkazem na zařazení právní úpravy stížnosti poplatníka mezi řádné opravné prostředky v zákoně č. 337/1992 Sb. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino přesvědčení, že Městský soud v Praze jí svým rozhodnutím odepřel právo obrátit se na soud v případě, kdy se domnívá, že byla zkrácena orgánem veřejné správy ve svých právech podle čl. 36 odst. 2 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s aplikací zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil svůj závěr, že rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkoumání se stěžovatelka domáhala, nebylo rozhodnutím o jejích subjektivních právech a povinnostech, ale…
