Nález 44/1996 SbNU, sv.5, K zásadě dispoziční v občanském soudním řízení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 44
IV. ÚS 286/95
K zásadě dispoziční v občanském soudním řízení
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční. Platí tedy, že soud je vázán žalobou. Proto soud nemůže žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy činnosti soudu.
Nález
Ústavního soudu České republiky (IV. senátu) ze dne 6. června 1996 sp. zn. IV. ÚS 286/95 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12. 9. 1995 sp. zn. 38 Co 44/95 a rozsudku Městského soudu v Brně z 10. 3. 1995 sp. zn. 18 C 399/93 o vydání klíčů od bytu a umožnění vstupu do bytu.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
Dne 28. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou jsou napadána výše uvedená rozhodnutí. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost vydat žalobci Ing.V. K., bývalému manželovi žalované, klíče od domu a bytu a umožnit vstup do tohoto bytu. Zároveň bylo rozhodnuto o způsobu užívání části předmětného bytu oběma účastníky. Městský soud v Brně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že soud zrušil v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/90 právo společného nájmu bytu, když výlučnou nájemkyní se stala žalovaná a žalobci zůstalo právo bydlet v bytě do přidělení náhrady. Uvedl, že žalobce sice bydlí v bytě, který je mu nabízen jako náhradní, ale ten nebyl na něj převeden a tak mu nebyl ve smyslu ustanovení § 712 odst. 6 občanského zákoníku zajištěn náhradní byt. Dále bylo prokázáno, že žalovaná nabízí náhradní byt, k němuž podepsala dohodu o převodu členských práv a povinností, ale žalovaný odmítá dobrovolně tuto dohodu podepsat. Soud I. stupně k tomu uvedl, že to je již problém výkonu rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu a povinnosti byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Odvolání žalované směřovalo zejména k tomu, že soud nepřihlédl dostatečně k tomu, že jsou splněny podmínky ustanovení § 3 odst. 1 o.z., když postup žalobce je vůči ní šikanózním, jestliže odmítá uzavřít smlouvu o převodu členských práv k bytu, kde se fakticky zdržuje a dále že společné bydlení má nepříznivý vliv na psychiku dcery.
Odvolací soud neměl připomínek k dokazování a stejně tak shledal správným i právní hodnocení věci. Námitky uvedené v odvolání považoval za nedostatečné k tomu, aby byly splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 o.z. Odvolací soud dále konstatoval s poukazem na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt. Byt, který je mu nabízen, je však menší a za těchto okolností není možné rozpor s dobrými mravy dovodit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na předchozí soudní řízení vedené pod sp. zn. 43 C 223/90 s tím, že její snahou bylo vytvořit předpoklady pro realizaci rozsudků o vyklizení bytu, když sama Ing.V. K. obstarala a nabídla náhradní byt. Pokud ho jmenovaný odmítá převzít za situace, kdy jej bezplatně užívá, postupuje,…
