Nález 36/1999 SbNU, sv.13, K právu na osobní svoboduK propuštění obviněného z vazby
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 36
IV. ÚS 370/98
K právu na osobní svobodu
K propuštění obviněného z vazby
Jestliže zákon sám s překročením nezbytně nutné doby pro trvání vazby v přípravném řízení i v řízení před soudem spojuje povinnost propuštění obviněného na svobodu, nemohou, přirozeně za podmínky identity spáchaného trestného činu i vazebního důvodu, na této povinnosti nic změnit ani později vydaná zamítavá rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V takovém případě není totiž dán předmět, o němž by mělo a mohlo být rozhodováno - v situaci, kdy obviněný musí být propuštěn na svobodu, neexistuje důvod pro zkoumání důvodu vazby - neboť propuštění z vazby děje se rozhodnutím či pouhým opatřením pouze realizujícím již zmíněný zákonný imperativ.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 8. března 1999 sp. zn. IV. ÚS 370/98 ve věci ústavní stížnosti T. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 30. 7. 1998 sp. zn. 1 To 141/98, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
I. Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1998 čj. 1 To 141/98-1577 se zrušuje.
II. Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že v projednávané věci byla jeho osobní svoboda omezena vazbou v přípravném řízení od 19. 4. 1993 do 7. 12. 1993 a v době od 1. 8. 1997 do 20. 11. 1997. Vzhledem k tomu, že dobu trvání vazby před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci státnímu zástupci k došetření nutno z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat, znamená to, že po vrácení věci k došetření v době po 1. 8. 1997 měl státní zástupce vzhledem k § 71 odst. 6 trestního řádu (dále jen „tr.ř.“) podat návrh na další trvání vazby, což však neučinil. Za tohoto stavu věci nemohly tedy obecné soudy rozhodovat o vzetí do vazby, a pokud tak učinily, porušily svými rozhodnutími stěžovatelovo ústavně zaručené právo zakotvené v článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i v článku 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů domáhá se stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 29. 10. 1998 uvedl, že stížnostní soud nemohl v rámci své přezkumné povinnosti jakkoli přezkoumávat řízení předcházející vydání napadeného usnesení, v daném případě řízení, které bylo ukončeno příslušným pravomocným rozhodnutím předcházejícím vydání rozhodnutí Krajského soudu v Brně, napadeného stížností stěžovatele. Stěžovatelovy výtky směřují právě proti takovým pravomocným rozhodnutím, kdy právo na jejich přezkum může být uplatněno zákonným postupem, nicméně u soudu k tomu oprávněného. Vrchní soud totiž není soudem, jenž by byl oprávněn jakékoli pravomocné rozhodnutí přezkoumávat.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém dopise ze dne 3. 11. 1998 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k ústavní stížnosti vyjádřit, pouze poukázalo na to, že projednávaná věc může mít bezprostřední dopad na postup orgánů činných v trestním řízení.
Krajské státní zastupitelství v Brně…
