Nález 146/2005 SbNU, sv.38, K zásadě volného hodnocení důkazůK absenci odůvodnění usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 38, nález č. 146

I. ÚS 301/02

K zásadě volného hodnocení důkazů
K absenci odůvodnění usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání

Ústavní soud sice ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy, leč toliko potud, pokud se obecné soudy pohybují v hranicích daných zásadami občanského soudního řízení, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Lze-li však dovozovat pochybení v procesu dokazování, zejména nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud do tohoto procesu zasáhnout může a musí. Ze zásady volného hodnocení důkazů sice vyplývá i právo obecného soudu neprovést všechny navrhované důkazy, pokud podle jeho názoru nemohou přispět k objasnění věci, leč takové rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Z ustanovení § 132 občanského soudního řádu plyne, že obecné soudy jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přirozeně, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež není odůvodněno, v zásadě judikuje tak, že taková usnesení Nejvyššího soudu ruší, protože - se zřetelem na možnost jejich přezkoumatelnosti - je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody, pro které Ústavní soud ruší neodůvodněná usnesení Nejvyššího soudu, byť byla přijata před účinností rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo příslušné ustanovení občanského soudního řádu (§ 243c odst. 2) zrušeno, jsou blíže specifikovány např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 492/03 ze dne 23. 6. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 82), eventuálně sp. zn. I. ÚS 599/03 ze dne 28. 7. 2004 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 105). Ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu bylo pak zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.), který nabyl účinnosti dne 7. 4. 2004.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2406/2002-73 ze dne 19. 6. 2003, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 105/2002-45 ze dne 4. 3. 2002 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C…