Nález 118/2002 SbNU, sv.28, K restituci majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřenského náhradnictví
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 118
II. ÚS 710/2000
K restituci majetku, který byl předmětem dědictví na základě svěřenského náhradnictví
Politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že stěžovatelčina matka se nemohla svého dědického podílu jako náhradní dědička na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k její dědičce. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když s vědomím, že tyto křivdy nelze nikdy napravit zcela.
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 2. října 2002 sp. zn. II. ÚS 710/2000 ve věci ústavní stížnosti M. Š. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000 sp. zn. 28 Cdo 2191/2000, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře z 30. 5. 2000 sp. zn. 15 Co 353/2000 a rozsudku Okresního soudu v Táboře z 10. 2. 2000 sp. zn. 7 C 117/97, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na náhradu za znárodněné nemovitosti.
I. Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000 č. j. 28 Cdo 2191/2000-87, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2000 č. j. 15 Co 353/2000-73, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 2. 2000 č. j. 7 C 117/97-59 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. 12. 1999 č. j. 15 Co 206/99-53 se zrušují.
II. Odůvodnění
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), ve které napadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000 č. j. 28 Cdo 2191/2000-87, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2000 č. j. 15 Co 353/2000-73 a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 2. 2000 č. j. 7 C 117/97-59 a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů, (dále jen „Úmluva“).
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Okresní soud v Táboře mezitímním rozsudkem ze dne 13. 1. 1999 č. j. 7 C 117/97-37 rozhodl, že základ žalobního nároku stěžovatelky (navrhovatelky v řízení před obecnými soudy) je vůči odpůrci České republice - Ministerstvu financí (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) opodstatněný. Předmětem řízení byl uplatněný nárok na náhradu podle…
