Pracovní pohovory mívají občas blízko k absurdnímu divadlu, které se zároveň odehrává v podstatě podle stejného scénáře v řadě firem. Podle hesla "Kdo se moc ptá, moc se dozví." kladou manažeři a personalisté uchazečům řadu otázek. Ty ovšem nebývají často nijak nepředvídatelné a překvapivé, a tak zkušení pracovní harcovníci sypou "správné" odpovědi z rukávu stejně lehce z rukávu jako toulavý pes blechy z kožichu a ti méně protřelí se je naučí v rychlokurzech či je vyčtou v návodných příručkách. Obě strany jsou spokojené – úspěšný uchazeč se těší z úlovku nového místa a personalista ze svého detektivního bystrozraku.
KDYŽ DOJDE NA SILNÉ A SLABÉ STRÁNKY
Jedna z klasické pětice oblíbených otázek, která pravidelně zaznívá při výběrovém řízení, cílí na silné a slabé stránky uchazečů. S těmi silnými si každý snad vyjma osob s nadměrně nabouraným sebevědomím poradí celkem snadno. Stačí si vzpomenout na první milostnou schůzku a hned víme, o čem je řeč. Je nutné udělat dobrý dojem, zapůsobit. Šarmantní osoba, znalá elegance a vybraných způsobů, skvěle působí za všech okolností - la bella figura vstupuje na scénu a předvádí to nejlepší, co umí. V podstatě totéž platí i pro firemní oblast, zejména blíží-li se pravděpodobnost získání dobrého místa hlavní výhře v loterii. Je nutno mít nastražené uši i oči a bedlivě vnímat očekávání protějšku, přečíst si před pohovorem firemní desatero a pak trochu přibarvit své talenty, aby slušely nabízené pracovní pozici. Přeháním? Možná, ale jen trochu.
Jak se ale vyrovnat s vtíravým pátráním po slabých stránkách? Pokud chceme udělat dobrý dojem, a tato snaha roste úměrně s počtem neúspěšných pohovorů, můžeme těžko přiznat, že výpočetní technika v nás vzbuzuje záchvaty úzkosti a paniky, prezentace výsledků před publikem vede k přechodné ztrátě vědomí, že nás popohání ne zájem o obor, ale touha stát se ředitelem a místo po radostném sdílení open space se stovkou jedinců sníme o uzavřené komůrce, kde budeme mít klid. Zkušený firemní harcovník se při pátrání po slabinách pousměje a se zkormouceným výrazem v tváři přednese několik svých nedostatků, které mu spíše dodají na roztomilosti a šarmu. Duše důvěřivá slupne otázku a na chvíli zapomene, že nesedí v komůrce u psychologa či ve zpovědnici, ale v kanceláři personalisty. A ti ostatní si v duchu možná povzdechnout nad nedostatkem manažerské kreativity a vysoukají ze sebe nějakou neutrální větu.
DORIANŮV OBRAZ
Podívejme se na to, proč pátrání po našich slabinách vede k rozpakům a váhání? Naše doba je posedlá sebeodhalováním, jak dokládají veřejné mediální zpovědi a otevřené třinácté komnaty. Přesto jsou vlastnosti, hnutí mysli a citu, o kterých nechceme své bližní zpravovat, personalisty nevyjímaje. Netoužíme o nich vědět ani my sami. Pečlivě pěstované sebevědomí totiž rázem vezme za své a člověk se necítí ani dobře, ani sebejistě. Své slabé a stinné stránky proto držíme raději schované v tajnosti, někde ve sklepě či na půdě.
Vzpomeňme na román Obraz Doriana Graye od Oskara Wilda a jeho filmové variace. Příběh o muži, který světu ukazuje krásnou, nevinnou tvář a na půdě skrývá svůj namalovaný portrét. Každé jeho negativní hnutí mysli či citu se neprojeví na jeho tváři, ta zůstává stále půvabná, ale způsobí proměnu portrétu. Navenek okouzlující osobnost, na půdě obrázek z hororu. Tento příběh výstižně zobrazuje vztah toho, co předvádíme světu v kontrastu s tím, co ukrýváme ve svém nitru.
Psychologie v této souvislosti mluví o stínové stránce osobnosti. Do ní patří vše, co člověk odmítá, s čím se nechce ztotožnit, co u sebe nechce vidět. A doufá, že to, co odmítne, zeslábne a ztratí se jako pára. Připomíná to strategii pštrosa, který strká hlavu do písku a věří ve svoji neviditelnost. Opak je pravdou. Potlačené city a impulsy jen sílí a…
