Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 591

 Nahoru[Bezúplatná právní jednání]

Relativní neúčinnost bezúplatných právních jednání

Ustanovení § 591 upravuje další skutkovou podstatu relativní neúčinnosti – bezúplatná právní jednání. Do kategorie "bezúplatných" právních jednání budou patřit jakákoliv jednání, za něž nebylo sjednáno adekvátní protiplnění, nejčastěji (avšak nejenom) darovací smlouvy.

Dosud dostupná komentářová literatura se přiklání k extenzivnímu výkladu pojmu "bezúplatná právní jednání",¹ Důvodová zpráva² se k této otázce naprosto nevyjadřuje, jako interpretační vodítko ji tedy použít nelze. Sjednocující judikatura dovolacího soudu v tomto směru dosud k dispozici není.

V případě bezúplatných právních jednání je – na rozdíl od skutkových podstat uvedených v předchozím ustanovení – zcela irelevantní otázka zavinění (zkracovací úmysl dlužníka atd., k tomu srov. dále komentář k § 590). Další odlišnost od § 590 lze spatřovat v tom, že u komentovaného ustanovení je zcela bez významu, v čí prospěch bylo bezúplatné právní jednání učiněno (zda se jednalo o osobu blízkou apod.). Podstatná je výlučně objektivní stránka, tj. zmenšení majetku dlužníka, z něhož by bylo lze uspokojit pohledávku věřitele, a současně absence přiměřeného protiplnění.

Námitku relativní neúčinnosti lze uplatnit výlučně formou odpůrčí žaloby. Lhůta k jejímu podání je u bezúplatných právních jednání dvouletá. Jedná se o lhůtu procesní, prekluzivní. Před jejím uplynutím je proto nutné žalobu soudu doručit. Lhůta začíná plynout dnem následujícím po dni, kdy nastaly právní účinky zkracujícího jednání (k tomu srov. například judikaturu týkající se účinků vkladu práva do katastru nemovitostí, například rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 41/2001). K případnému zmeškání lhůty soud přihlíží ex offo.

Výjimky z relativní neúčinnosti bezúplatných právních jednání

Druhá věta komentovaného ustanovení taxativně vyjmenovává výjimky z relativní neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Je-li druhá věta komentovaného ustanovení uvozena formulací "to neplatí, jedná-li se o... (dále uvedené výjimky)", lze předpokládat, že tím zákonodárce nehodlal u taxativně stanovených věcí vyloučit omezení dvouletou prekluzivní lhůtou, ale že u těchto věcí hodlal zcela vyloučit uplatnění námitky relativní neúčinnosti.³ V tomto smyslu je třeba (též s ohledem na výkladová pravidla uvedená v § 2) druhou větu ustanovení § 591 vykládat.

Podle Z. Pulkrábka právní jednání uvedená v § 591 jsou z možnosti uplatnění námitky relativní neplatnosti vyňata zcela, tedy nejen pokud se jedná o bezúplatná právní jednání, ale též v případě právních jednání úplatných – úmyslného zkrácení (§ 590 odst. 1) či mrhání majetkem (§ 590 odst. 2). Tento názor předkládá Z. Pulkrábek s odůvodněním, že "v opačném případě by tyto výjimky ztrácely smysl, protože nepřímý úmysl dlužníka, který stačí k odporovatelnosti úmyslně zkracujícího jednání, sotva kdy nebude dán při bezúplatném jednání".⁴

Tento názor nemá podle našeho názoru oporu v samotném zákoně a s ohledem na mlčení zákonodárce v důvodové zprávě i autorů textu zákona⁵ lze sotva dovodit, že by takový výklad byl zákonodárcem, případně autory, zamýšlen. Dále tento názor pomíjí zejména tu skutečnost, že v případě § 590 odst. 1, § 590 odst. 2 a § 591 jsou nastavena zcela odlišná kritéria. Z hlediska § 591 je naprosto irelevantní zavinění na straně dlužníka, proto otázka zavinění ani ve vztahu k výjimkám tam uvedeným není nijak významná. Lze-li dovodit, že v případě výjimek uvedených v § 591 je vždy dáno zavinění přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého, pak výjimky v § 591 lze považovat za lex specialis k § 590 odst. 1 (nikoliv však § 590 odst. 2, neboť ten se výslovně vztahuje pouze na kupní a směnnou smlouvu, což jsou vždy úplatná právní jednání). Konečně, úplatnost právních jednání uvedených v § 591 jako výjimky je podle našeho názoru u naprosté většiny z nich vyloučena pojmově [zejména výjimky uvedené sub b) a c), tj. obvyklé příležitostné dary a věnování v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel jsou vždy bezúplatnými právními jednáními; u zbývajících, tj. plnění zákonné povinnosti a plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku či ohledům slušnosti, si protiplnění, tj. úplatnost, rovněž lze představit pouze stěží].

Právě uvedené nás vede k – pravděpodobně restriktivnímu – závěru o tom, že výjimky uvedené v § 591 lze vztáhnout skutečně pouze k bezúplatným právním jednáním a že dovozování čehokoliv jiného jde již zcela nad rámec zákona.

Jednotlivé výjimky

a) Plnění povinnosti uložené zákonem

Prvním příkladem výjimky, u níž nelze uplatnit námitku relativní neúčinnosti, je plnění zákonné povinnosti. Typickými příklady takového jednání jsou plnění (zákonné) vyživovací povinnosti, vydání bezdůvodného obohacení, náhrada škody či nemajetkové újmy.

S ohledem na takto nově vymezenou výjimku z relativně neúčinných právních jednání nebude možné uplatnit závěry judikatury vztahující se k odlišné předchozí úpravě (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, v němž dovolací soud dovodil, že i v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může jednat v úmyslu zkrátit své věřitele, a tedy se jedná o odporovatelný právní úkon.).

Podmínkou pro uplatnění výjimky uvedené v § 591 písm. a) je, že se skutečně jedná o plnění odpovídající zákonným požadavkům, nikoliv o plnění překračující jejich rámec. Tak například v případě plnění vyživovací povinnosti vůči dítěti se výjimka uplatní ve vztahu k tomu výživnému, které odpovídá kritériím uvedeným v § 913 (tj. na jedné straně odůvodněné potřeby a majetkové poměry dítěte, na druhé straně schopnosti, možnosti a majetkové…