č. 3645/2017 Sb. NSS, Spotřební daň: povaha lhůty ke stanovení náhrady nákladů

Celní ředitelství Brno, jako správní orgán I. stupně, svým rozhodnutím ze dne 10. 7. 2012, uložilo žalobkyni povinnost uhradit dle § 42e odst. 3 zákona o spotřebních daních náklady za uskladnění výrobků (konkrétně minerálních olejů BIO100, jejichž propadnutí bylo předtím vysloveno samostatným rozhodnutím) ve výši 17 717 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 8. 2012 zamítl odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí. Proti němu podala žalobkyně u Krajského soudu v Brně žalobu. Na základě této žaloby krajský soud svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, čj. 31 Af 129/2012-38, uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný následně podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou tento soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, čj. 10 Afs 146/2014-29, jako nedůvodnou zamítl.

Žalovaný posléze rozhodnutím ze dne 17. 9. 2015 ve věci opětovně rozhodl, a to tak, že odvolání žalobkyně proti rozhodnutí I. stupně znovu zamítl. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu u Krajského soudu v Brně, jenž rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, čj. 31 Af 46/2015-126, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 42e odst. 1 zákona o spotřebních daních. Dle tohoto ustanovení může správce daně stanovit náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků nejpozději do 120 dní od právní moci rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání vybraných výrobků. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, protože žalovaný uvedenou propadnou lhůtu nedodržel a vydal žalobou napadené rozhodnutí až po jejím uplynutí.

Krajský soud dále nad rámec výše uvedeného konstatoval, že žalovaný se neřídil závazným právním názorem krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v předchozím soudním řízení. Žalovaný byl povinen řádně a srozumitelně odůvodnit, na základě jakých skutečností byla stanovena náhrada nákladů za uskladnění zajištěných výrobků. Žalovaný měl ve svém rozhodnutí osvětlit, že náklady na uskladnění výrobků odpovídají ceně obvyklé, resp. že tyto náklady jsou v daném případě v souladu s principem přiměřenosti. Žalovaný tak však neučinil, neboť cenu obvyklou za uskladnění minerálních olejů náležitým způsobem nezjistil. Žalovaný se na cenu obvyklou dotázal pouze jednoho subjektu, kdežto podle krajského soudu se měl dotázat nejméně dvou…