dnes je 23.11.2024

Input:

č. 916/2006 Sb. NSS, Daňové řízení: oprava zřejmých chyb v rozhodnutí

č. 916/2006 Sb. NSS
Daňové řízení: oprava zřejmých chyb v rozhodnutí
k § 56 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Postupem podle § 56 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze opravit v rozhodnutí nebo opatření, jímž byla stanovena daňová povinnost, i takové zřejmé chyby v počítání, psaní nebo jiné omyly, které nejsou chybami při stanovení daňové povinnosti, nýbrž chybami jinými.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, čj. 2 Afs 136/2005-66)
Prejudikatura: srov. č. 699/2005 Sb. NSS.
Věc: Společnost s ručením omezeným L. proti Celnímu ředitelství Praha o doměření cla, o kasační stížnosti žalobce.

Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 22. 1. 2004 potvrdil závěr správního orgánu I. stupně, že žalobce nesprávně celně deklaroval dovážené zboží. Žalobce je deklaroval jako injekční dávkovač veterinárního přípravku, takže je zařadil do podpoložky 9018 („lékařské, chirurgické, zubolékařské nebo zvěrolékařské nástroje a přístroje a přístroje včetně scintigrafických přístrojů, ostatní elektroléčebné přístroje, jakož i přístroje ke zkoušení zraku elektrodiagnostické přístroje“). Podle názoru žalovaného i správního orgánu I. stupně se ve skutečnosti jednalo o zboží, které mělo být zařazeno do podpoložky č. 8543 („elektrické stroje a přístroje s vlastní individuální funkcí“). Žalovaný dospěl k závěru o celní klasifikaci zboží především na základě úvahy, že takovýto přístroj nemá žádnou léčebnou či diagnostickou funkci.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze dne 24. 3. 2005 zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které mimo jiné konstatoval, že Městský soud v Praze sice správně posoudil, že rozhodnutí žalovaného trpí všemi formálními nedostatky vytýkanými mu stěžovatelem, avšak nesprávně usoudil, že tyto nedostatky neměly vliv na zákonnost rozhodnutí. Za prvé stěžovatel není v rozhodnutí označen přesně, neboť jeho označení neodpovídá firmě uvedené v obchodním rejstříku. Pokud by mělo v rozhodnutí stačit jakékoli označení příjemce rozhodnutí, zákonodárce by jistě v § 32 odst. 2 písm. c) daňového řádu nestanovil povinnost jeho přesného označení. Za druhé stěžovatel namítal, že ve výroku rozhodnutí není uveden odkaz na právní předpis, podle něhož bylo rozhodnuto. Pokud by zákonodárce měl za to, že postačí uvést právní předpis, podle něhož žalovaný rozhodoval, kdekoli jinde v textu rozhodnutí, zřejmě by v § 32 odst. 2 písm. d) d. ř. netrval na jeho uvedení ve výroku rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti poznamenal, že správní orgány rozhodují často podle více právních předpisů najednou, aplikují vedle sebe předpisy procesní i hmotněprávní, a v textu tak odkazují na řadu ustanovení zákonů zároveň. Má-li být daňové rozhodnutí respektováno jeho příjemcem, musí mu být srozumitelné a musí být zřejmé, podle jakého předpisu správní orgán při jeho vydání postupoval. Třetí výtkou formální povahy, kterou stěžovatel vznesl, bylo, že v rozhodnutí žalovaného není dostatečně identifikováno rozhodnutí, které bylo předmětem odvolacího přezkumu. Ve
Nahrávám...
Nahrávám...