dnes je 23.11.2024

Input:

č. 1660/2008 Sb. NSS, Daň z příjmů: výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů

č. 1660/2008 Sb. NSS
Daň z příjmů: výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů
k § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 149/1995 Sb.
Při posuzování, zda lze určité výdaje považovat za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je nutno vždy zohlednit skutečnou ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisejí, nestanoví-li zvláštní předpis jinak; to platí i u právních vztahů souvisejících s přeměnou obchodních společností (§ 69 a násl. obchodního zákoníku) nebo touto přeměnou ovlivněných.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, čj. 2 Afs 39/2006-75)
Prejudikatura: srov. č. 264/2004 Sb. NSS a nález Ústavního soudu č. 119/2002 Sb. ÚS.
Věc: Akciová společnost Frýdlantské strojírny - Rasl a syn proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně.

Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 snížil Finanční úřad ve Frýdlantě žalobkyni daňovou ztrátu z příjmu právnických osob o 4 034 593 Kč. Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1998 pak žalobkyni vyměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 2 170 120 Kč a za zdaňovací období roku 1999 ve výši 2 150 400 Kč.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002 zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 a 1998 a rozhodnutím z téhož změnil dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 tak, že podle § 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“, „d. ř.“), dodatečně vyměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob ve výši 2 114 780 Kč.
Žalobkyně proti rozhodnutím žalovaného brojila žalobami, které Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl.
Toto rozhodnutí krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, ve které zejména namítala, že soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ztotožnila se přitom s krajským soudem v tom smyslu, že ze závazkových vztahů je zřejmé, že stěžovatelce byly přenechány finanční prostředky, přičemž není rozhodné, o jaký konkrétní typ smlouvy se jednalo, neboť je třeba vycházet z obsahu závazkových vztahů. Krajský soud v odůvodnění napadaného rozsudku uvedl, že se uzavřené závazkové vztahy vztahovaly k podmínkám přeměny původní společnosti na nástupnické společnosti, tedy k samotné existenci stěžovatelky a k rozsahu jejího majetku, a uzavírá, že úroky z těchto vztahů nepředstavují výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Podle názoru soudu stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že úroky z předmětných závazkových vztahů byly výdaje sloužící k dosažení příjmů. Stěžovatelka k tomu upozorňovala, že předložila veškeré důkazy rozhodné pro věcné posouzení právního režimu předmětných nákladů, a je tedy pouze věcí právního posouzení předložených důkazů, zda se o daňově uznatelné výdaje jedná.
Nahrávám...
Nahrávám...